Rozhovor s ředitelem festivalu Musica Poděbrady — Lázně Poděbrady, a. s.

Tuto neděli od 16:30 zahajujete svým koncertem s Komorní filharmonií Pardubice, v rámci festivalu Musica Poděbrady, celou lázeňskou sezónu. Na co se můžeme my, posluchači, těšit?
Jsem strašně rád, že na mě opět padl zahajovací koncert. V loňském roce jsme hráli kompletní řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka s Filharmonií Hradec Králové. Tentokrát dorazí “konkurenční” orchestr Komorní filharmonie Pardubice, kde jsem byl 14 let šéfdirigentem orchestru. Ke spolupráci jsem pozval jednoho z naprosté špičky českých houslistů, nejlepšího houslistu střední generace, mého spolužáka Ivana Ženatého. Známe se od našich 16 let. Od té doby udělal velikou kariéru. Byl profesorem na Vysoké škole hudebního umění “Carl Maria von Weber” v Drážďanech. Kromě toho působil na vysoké škole v Clevelandu a teď je profesorem v Kodani v Dánsku. Ivan Ženatý je uměleckým prezidentem festivalu Janáčkův Máj v Ostravě.

Jaký konkrétně bude program zahajovacího koncertu sezóny?

Jelikož se jedná o koncert v Poděbradech, významných lázních České republiky, tak ten program bude velice populární. Bude rozdělen na dvě poloviny. První polovina bude patřit našim nejslavnějším autorům. Budeme hrát slavné tance z nejnárodnější opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta – Skočnou, Furianta a Polku. Potom přijde další velikán Antonín Dvořák, z jehož tvorby uslyšíme celou plejádu vynikajících skladeb jako Romanci a Mazurku pro housle a orchestr. Uslyšíte slavný valčík a-dur pro orchestr. Zazní také Humoreska, kterou Antonín Dvořák napsal, když jel vlakem, a do dneška je to světově vyhledávaná skladba. Druhá polovina koncertu bude patřit světově uznávaným autorům. Od Petra Iljiče Čajkovského zahrajeme scherzo pro housle a orchestr. Od Wolfganga Amadea Mozarta budeme hrát slavnou předehru k jeho opeře Cosi fan tutte. Zahrajeme také slavné Saltarello, finále z Italské symfonie. Budeme hrát Rossiniho předehru k opeře Italka v Alžíru a tak dále. Myslím, že co skladba, to skutečná perla. Snažili jsme se o různorodost a především popularitu. Nejsou tam žádná “moderní” náročná posluchačské díla. Jsou tam, dá se říci, evergreeny a všem posluchačům známé hity.

Je pro Vás nějaký rozdíl mezi hraním venku v otevřeném prostoru a uvnitř v koncertní síni?

Zcela zásadní. Začnu těmi nevýhodami. Nevýhodou je samozřejmě, když pálí slunce, což se nám stalo vloni. Hráči na smyčcové nástroje jsou většinou vyděšení k smrti, protože slunce samozřejmě negativně působí na nástroje a jejich lak se může poškodit. Pokud zafouká vítr, hráčům to obrací noty na pultu, a to je pro skladbu životně nebezpečné. Samozřejmě plusy venkovního hraní jsou naprosto neoddiskutovatelné. Hrát v přírodě, slyšet zpěv ptáků. Hrajete Slovanský tanec a do toho vám zpívají kosi a běhají smějící se děti. Je to prostě ze života a má to krásné kouzlo a já se přiznám, že tyto úplně mimohudební vlivy mám strašně rád.

Vím, že hodně cestujete po světě, hlavně po Asii. Je asijské publikum něčím specifické?

V předchozí otázce jsme se bavili o hraní venku. To v Asii téměř neexistuje. Na koncerty tam chodí taková spousta lidí, že venkovní prostor je pro to málokdy možné uzpůsobit. Asiaté jsou exaktní a neradi nechávají něco náhodě. Hlavně Japonci a Korejci šíleně milují českou hudbu. Milují hudbu Josefa Suka, Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu. V Japonsku se žádné turné orchestru nemůže uskutečnit bez Smetanovy Vltavy z cyklu Má vlast nebo Dvořákovy symfonie číslo 9 - Z Nového světa.

A jak vnímáte publikum v Poděbradech?

Vrátím se zase k prvnímu ročníku festivalu Musica Poděbrady, což byl festival skutečně všech pěti pé. Já jsem dirigoval jenom dva koncerty, ale slyšel jsem, že celý loňský festival, který probíhal od května až po druhou půlku srpna, byl proložen nádherným počasím. Na úvodní koncert přišel pan hradecký biskup a žehnal pramenům. Všechno jsou to věci, které mají své kouzlo. Je také krásné vidět stovky lidí, které na koncert postupně přicházejí. Často se stane, že začíná koncert a tam sedí 80, 120 lidí a končíme a je jich tam 800, 1000.

Kolik si jako dirigent pamatujete partitur z hlavy?

Jsou věci, které mám v té hlavě tak zafixované, že ať přijdu před orchestr v Uruguayi, v Praze, v Norsku, v Japonsku, v Číně, tak prostě můžu zkoušet a nepotřebuji na to ani minutu přípravy. Což je například celý Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast, potom nejslavnější symfonie Antonína Dvořáka Z nového světa číslo 8, anglická sedmá d-moll, dále všechny symfonie Johannese Brahmse, poslední 3 symfonie Petra Iljiče Čajkovského nebo nejznámější Mozartovy, Beethovenovy, Haydenovy symfonie. Takže když to sečtu celkem, tak té hudby, kterou mám tady uloženou ve své hlavě, může být tak kolem 8 až 10 hodin. Ale je to díky tomu, že frekvence opakování je častá, takže mi to nečiní žádné problémy. Partituru ale vždy potřebuji, i když to dílo znám zpaměti dokonale, při doprovodu sólistů. Ať se jedná o instrumentální koncerty nebo o oratoria kantáty, kde vystupují zpěváci. Tam mám partituru vždy, protože může dojít k nějaké neočekávané drobné chybě někoho z účinkujících, a potom je potřeba mít partituru před sebou, aby člověk mohl vzniklý problém řešit adekvátně.

Působíte jako pedagog na pražské Akademii múzických umění. Je těžké se dnes prosadit jako mladý dirigent?

Velice těžké. Vlastně jedno vylučuje druhé. Když člověk studuje a končí, tak už si vlastně během studia vytvoří kontakty. Některé výjimečné případy mají kontakty už před vstupem na Akademii, kdy je člověk známý buď jako interpret - výborný houslista, klavírista, klarinetista, trumpetista a tak dále. Nebo si tu pozici kvalitního dirigenta prostě buduje. Ale většinou po skončení školy, kdy by měla nastoupit velká kariéra, potřebuje mladý dirigent zastoupení výborné agentury, a to nezíská, pokud nevyhraje nějakou soutěž. Pokud vyhraje velkou světovou soutěž, tak agentury mu tu šanci dají. Takže bez agentury člověk nedostane koncert a bez koncertu zase agenturu. Já jsem měl to životní štěstí, že jsem se ve svých 24 letech, to znamená v “dirigentské pubertě”, dostal místo druhého dirigenta Státní filharmonie Brno, což je jeden z nejlepších českých orchestrů. Ta mě vzala rovnou na velká světová pódia, kde jsem si s výborným orchestrem udělal renomé a jméno. Jednalo se o turné do Velké Británie, koncerty v Německu, v Rakousku Holandsku, Belgii a tak dále. Do Japonska jsem se dostal na turné s Václavem Hudečkem v roce 1990, to mi bylo 30 let. Ve 29 letech jsem se stal šéfdirigentem orchestru a od té doby už to funguje. Takže je to těžké. Dirigování není jenom o hudebním nadání, o muzikalitě, ale je to také o organizačních schopnostech.

Jak vybíráte pro festival interprety?

Spousta sólistů, kteří mají skutečně velké mezinárodní renomé, od zpěváků přes vynikající instrumentalisty, jsou mí dlouholetí přátelé a spolužáci. S Ivanem Ženatým se známe od našich 16 let a vzhledem k tomu, že mi je 57, tak je to nějakých 40 let. Takže to je dlouhá doba a dlouhá historie. Ale těch lidí je spousta, třeba Pavel Šporcl mi byl za svědka na svatbě. Do budoucna bych chtěl do Poděbrad přivést Janu Bouškovou, slavnou harfistku České filharmonie, dnes profesorku v Londýně. To jsou všechno mí báječní přátelé, takže z plejády slavných sólistů a osobnosti mohu vybírat. Osobností mám skutečně na mnoho dalších ročníků.

Povíte nám něco o závěrečném koncertu festivalu, který se uskuteční 17. srpna?

Bude to závěrečný koncert druhého ročníku festivalu Musica Poděbrady. Vloni zde byla Radka Fišarová s programem Paris Paris. No, a protože jsme chtěli zůstat trošku v oboru, tak tentokrát jsem pozval mého velkého kamaráda, Felixe Slováčka seniora, který rozechvěje všechna srdíčka lidí všech generací lázeňských návštěvníků. Někteří ho pamatují jako slavného saxofonistu v orchestru Ladislava Štaidla, kdy vystupoval s Karlem Gottem. Potom byl šéfdirigentem Tanečního orchestru Českého rozhlasu – TOČR. A dodnes se žádný slavný ples v České republice nemůže obejít bez přítomnosti Slováčkova Big Bandu. Felix Slováček je milý a báječný člověk. Jsme dlouholetí přátelé, znám se i s jeho synem, kterého učila moje maminka na klavír. Jsem strašně rád, že si Felix udělá čas a bude hlavním hostem našeho závěrečného koncertu 17. srpna na Poděbradské kolonádě s pardubickou filharmonií. Mluvíme hlavně o těch dvou stěžejních koncertech, které diriguji já, ale samozřejmě je potřeba zmínit i další akce a koncerty, jako bude hudba Hradní stráže v krásných uniformách, kterou bude dirigovat 22. června od 15:30 můj žák, plukovník Blahunek. A již 15. května zahraje na kolonádě od 15:00 Ústřední hudba Armády České republiky s Radkou Fišarovou, Lucií Silkenovou a Martinem Chodúrem. Musíme si držet palce, aby vyšlo počasí jako v loňském roce.

Chystáte oproti minulému ročníku nějaké novinky?

Ano chystáme. S vedením lázní jsme se domluvili, že by byl báječný takový osobní bližší kontakt s publikem a plánujeme (podle počtu zájemců), že zhruba hodinu před koncertem bychom udělali takzvaná preludia. Interpreti (ať to budu já, Ivan Ženatý nebo Felix Slováček) přijdou na besedu s posluchači a sdělí jim svůj osobní přístup k hraným skladbám - které mají radši, co nemají tak rádi, jak dlouho už tuto skladbu dirigují… Třeba já si vedu i evidenci - Novosvětskou symfonii jsem dirigoval už 195 krát. Takže to bude to novum, které chceme zavést. Do budoucna by bylo fajn, aby lidé do Poděbrad jezdili nejenom kvůli srdíčku a svému zdraví, ale jako tomu bylo kdysi. Aby jezdili na krásné kolonádní koncerty. A třeba bude i část lázeňských hostů, kteří přijedou speciálně kvůli hudbě. A to by nás asi potěšilo nejvíc.

Termíny všech koncertů v rámci hudebního festivalu Musica Poděbrady naleznete zde.

Máte dotaz?
Dotaz úspěšně odeslán. Brzy Vám odpovíme.